U medojeda

Když jsme se rozhodli, že na jaře 2009 navštívíme Curych, bylo nutné ještě rozhodnout, jak se tam dopravíme. Letadlem se jednak trochu bojíme a navíc to není zrovna k přírodě nejpřátelštější způsob přepravy. Auto bych musel řídit já a to nedělám zrovna rád, navíc se nám to také nezdá zrovna nejbezpečnější (a autobus už vůbec). Pěšky je to trochu daleko a lodí by to byla samá portáž. Takže jsme se rozhodli zkombinovat naše nejoblíbenější dopravní prostředky, vlak a jízdní kolo.

Při pohledu na mapu se ukázalo, že přímo v našem směru částečně vede Německem slavná Dunajská cyklostezka, kam se nebudeme bát vyrazit ani s malým dítětem ve vozíku. Naopak, z českých silnic jsme měli docela obavy a tak přestože do Řezna k Dunaji by snad měla údajně vést nějaká cyklotrasa z Prahy, rozhodli jsme se dojet k česko-německým hranicím vlakem a po vlastní ose pokračovat až Německem.

Nejkratší cesta do Řezna by byla od Domažlic přes německý Brod nad Lesy, ale jednak jsme si nebyli jisti, je-li tam pro cyklisty příjemná cesta, jednak
jsme chtěli první tři dny jet s doprovodem a vlastně jsme se nechtěli příliš vzdálit od hranic (aby se doprovod snadno dostal zpátky nějakým vhodným vlakem). Proto jsme se rozhodli využít cyklostezku údolím říčky Řezné, která prochází přímo okolo nádraží Železná Ruda — Alžbětín a vede až do Řezna (kde se Řezná vlévá do Dunaje). K této cyklotrase lze navíc na Internetu získat i poměrně podrobný itinerář, takže jsme nemuseli jet nijak naslepo. Celá projetá trasa včetně řezenské cyklostezky je načrtnuta na přiložené mapce:

Uskutečněná cesta (jako základ jsem použil mapu z Wikipedie pod licencí GFDL).

Železniční spojení do Železné Rudy je z hlediska cyklisty výborné, přímý rychlík R960, který odjíždí z Hlavního nádraží v 7.06, má plánovaný příjezd do
Železné Rudy-Alžbětína v 11.15. Navíc má hned dva zavazadlové vagony. Zřejmě v sezoně jezdí na Šumavu hodně cyklistů, na jejím začátku (koncem května) ale nebyly vagony zaplněny ani z polovic. Nepříjemný byl jen ten odjezd v 7.06, což na nás bylo trochu brzo. Standardní a nejrychlejší cyklistické spojení z Pankráce na Hlavní nádraží je totiž po magistrále a tamtudy se nám v pracovní den v půl sedmé ráno s děckem ve vozíku tak nějak nechtělo. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme jedno kolo schovali pár dní předem na Vinohradech, na nádraží jsem dojel já s prázdným vozíkem a pak si dojel pro druhé kolo na Vinohrady, zatímco Metoděj jel metrem. Což bylo samozřejmě o něco pomalejší řešení, aby se stihlo, musel jsem vstávat v pět.

Ve vlaku jsme moc nedospali, nicméně když nás v Železné Rudě přivítal svěží horský vzduch a dobré počasí, vesele jsme nahodili brašny a vyrazili (no ještě předtím chtěl Metoděj nakrmit, já šel mezitím najít kde by šla koupit nějaká láhev pití, bylo potřeba dofouknout kola u vozíku a spousta dalších věcí). Nejprve sice omylem po nejbližší šipce „Regental Radweg“, která vedla přímo od nádraží, ovšem opačným směrem, do Čech k pramenům Řezné, ale po krátkém zmatkování nakonec směrem správným, přímo přes hranici do Bavorska.

První den bylo naším cílem přespat někde v okolí Regenu, nechtěli jsme zpočátku tempo přepálit. Nakonec jsme ovšem stejně dojeli až poměrně pozdě večer, a to do pensionu ve vesničce Sohl. Hned za Regenem (kde jsme byli před šestou) totiž cyklotrasa opouští údolí Řezné a vede do kopců. Naložené kolo s naloženým vozíkem bylo občas těžké i pomaloučku tlačit, natož abych na něm jel, a jak se připozdívalo, přestávalo se Metodějovi ve vozíku líbit a chtěl už usínat u mámy, takže jsme museli dělat časté přestávky. To ostatně platilo i všechny další dny — když už se Metodějovi přestalo ve vozíku líbit, tak nutné přestávky srazily tempo pod rychlost chůze. Vlastně jsme to pak občas řešili tím, že se zkrátka Metoděj nesl posledních pár kilometrů k místu noclehu v šátku. Z hlediska rychlosti přesunu to nebylo moc efektivní, ale jiná možnost nebyla.

Za námi jeden z prudších úseků

V Sohlu se spalo docela dobře. Byli jsme jediní hosté, cena ušla a byla v ní zahrnuta docela slušná snídaně. Ráno jsme vyrazili opět do kopce, k Řezné se totiž cyklotrasa měla vrátit až k závěru dne a do té doby nás čekala cesta mezi kopci a přes kopce. Tento den i po nepříliš zpevněných cestách se značným sklonem, pár krátkých úseků dokonce vypadalo, že je doopravdy v jednom ani nevytlačím. Při průjezdu vískou Fernsdorf se obloha úplně zatáhla a vypadalo to na pěknou bouřku. Schovali jsme se do lesa a nebylo jasné, co podnikneme dál. Zrovna nás čekal dlouhý pěkný sjezd a jet ho v dešti se nám vůbec nechtělo. Naštěstí déšť přešel asi po půl hodině. Pak už následovala příjemná cesta až do Viechtachu.

Výhled nad Patersdorfem

Těsně před obcí i v ní bylo ovšem dost špatné značení (nebo to bylo naší únavou?), takže jsme trochu bloudili. Zvlášť zákeřný byl pak nájezd na těleso bývalé železnice dole u nádraží — minuli jsme jej a tak jsme jeli pod náspem asi kilometr, než jsme seznali, že nezbude než se vrátit a hledat, kudy se na na ten násep mělo najet. Potom jsme si ovšem užívali komfortu bývalé železnice. Její první část sice byla do kopce a měla místy sklon dost neuvěřitelný, ale i tak to bylo o poznání lepší než polní cesty z rána. A hlavně pak přišla druhá část, kdy jsme jeli mnoho kilometrů „jako dráha“ stále klesajíce po dobrém povrchu aniž bychom příliš ztráceli výšku.

Stoupání po bývalé železnici (vzadu Kateřina)

Takto příjemně jsme dojeli skoro až zpět k Řezné, jen posledních pár metrů z náspu (bývalá železnice pokračovala po mostě vysoko nad řekou) bylo prudkých a bylo doporučeno kolo vést. To jsem tedy udělal a následně jsem se v tom kopci málem rozmázl, protože vozík mi zvedl odlehčené zadní kolo a pokusil se s ním hodit do strany a posléze dolů. Naštěstí zrovna ve chvíli, kdy jsem se zrovna rozhodl zrychlit, takže jsem protijedoucí rodinku (taktéž s Croozerem, ale i s malým cyklistou) nesmetl. Ale moc tomu nescházelo a odnesl jsem si z toho ponaučení.

Cyklostezka dále vede přímo po břehu Řezné, většinou po kvalitním asfaltu. Jiných cyklistů tam nebylo moc a bruslařů jsme potkali ještě méně, takže cesta příjemně ubíhala. Je možné, že bruslařů tam bývá jindy více — my tam totiž jeli krátce po nějaké vichřici, takže na cestě bylo hodně suchých větviček i větví ze stromů, což možná leckterého bruslaře odradilo. Když se Metoděj začal k večeru tvářit ve vozíku nespokojeně, zvolili jsme novou taktiku a pokusili jsme se čas, kdy nemůžeme jet, smysluplně využít. Udělali jsme tedy delší přestávku vyplněnou vařením a konzumací večeře (a průběžným hraním s Metodějem). Docela to pomohlo a Metoděj byl pak skoro až do Kammerdorfu poměrně spokojený. Ovšem dojížděli jsme poměrně pozdě, tak akorát abychom zalezli do postele a spali až do rána.

Večeře u Řezné

Opět byl pension poměrně prázdný, kromě nás tam byl jen jeden osamocený host (že by ta ekonomická krize?). A opět byla v ceně snídaně, takže jsme vyráželi s docela plným žaludkem a nikam jsem se nehnali. Před Chamem, který cyklostezka částečně obchází z jihu, jsme se rozhodli pokračovat skrz město přímo za nosem, abychom nakoupili (další den bude neděle a to mají v Německu obchody zavřeno). Přímo za nosem po břehu Řezné sice projet docela šlo, ale když jsme našli obchodní centrum, ukázalo se, že jsme zároveň opět najeli na Řezenskou cyklotrasu, takže naše zkratka byla svým způsobem zbytečná.

Nákupem jsme ztratili asi hodinu času a pak jsme vyrazili dál. Zdržení nákupem způsobilo, že jsme teď jeli za největšího sluníčka. Sice jsme si naplánovali cestu na konec května, aby ještě nebylo to největší vedro, ale bohužel nás zastihly velmi horké dny a tohle byl první z nich. Jeli jsme sice převážně západním směrem, ale občas se cesta zatočila i na jih či na sever a byla docela dřina ve vozíku chránit Metoděje před sluníčkem aniž bychom mu zcela bránili ve výhledu a aniž bychom zneškodnili větrání. Další dny, kdy jsme se stočili na jih, to bylo ještě o dost horší, vozík totiž „přirozeně“ stíní pouze zezadu — a to byl jediný směr, odkud slunce nesvítilo. To je jeden z důvodů, proč bych doporučoval jet s vozíkem Dunajskou cyklostezku raději klasicky, z jihu na sever.

Jedinou další svízelnou překážkou bylo ten den neuvěřitelně prudké stoupání ke kostelu Heilbrünnl. Zrovna tam byla nějaká svatba, u asfaltky stály každých deset metrů malé holčičky v bílém a dost na nás zíraly, jak z nás lije pot a supíme do kopce. Nahoře jsem si musel dát půl hodiny pauzu, protože se mi podlamovaly nohy. Výšku jsme ztratili obratem, když jsme se zase velmi prudce vrátili k řece.

Na kopci nad Heilbrünnlem

Řeka je to celkem pěkná a sjet si ji by mohlo být příjemné. Němci ji jezdí docela hojně. Není to tam sice žádná divočina, ale voda teče a čas od času je tam nějaká peřejka pro zpestření.

Ten den jsme nakonec dojeli jen do Marienthalu, únava z předchozích dní, čas ztracený nákupem, začátek dlouhých veder a vyčerpávající kopec k Heilbrünnl nedovolily více. Trasa samotná byla jinak pěkná, aut bylo minimálně a kvalita povrchů velmi slušná. Až člověka zaráželo, jak málo jsme potkávali cyklistů.

V Marienthalu bylo přespání trochu dražší a měli v podstatě plno. Moc nechápu proč, kromě té (hodně velké) hospody s pensionem tam vlastně skoro nic není.

Další den už vedla cyklostezka jednoduše stále podél řeky, jen v Regensdorfu bylo potřeba přejet z levého břehu na pravý. A jak jsme se blížili k Řeznu, provoz na okolo rychle houstl, přibývalo cyklistů (docela dost jich mělo i neodpružený vozík s děckem) i bruslařů, kteří si vyjeli jen tak z města na krátkou projížďku, nebo na nějaké ze sportovišť, rybářských plácků a parčíků okolo cyklostezky.

V Řeznu byly na naší trase hezky udělané cyklopruhy (a vypadalo, že jsou i v některých jiných ulicích). Nicméně nejstarší místní most byl v opravě a zúžení cyklostezky bylo uděláno tak, že jsme se skrz branky na koncích nemohli s vozíkem protáhnout bez jeho zdvihnutí a kroucení. Nebyli jsme tam s vozíkem jediní a kvůli cyklistům s vozíky tam vznikaly okolo mostu z obou stran fronty — i v Řezně tedy ještě mají ohledně cyklodopravy co dopilovat.

(pokračování příště)