U medojeda

Jako velký fanoušek cyklistiky a zejména jejího potenciálu jako náhrady v současnosti nadužívaných automobilů se zajímám i o převážení objemných či těžkých nákladů na kolech. Prohlížel jsem si fotografie na webu od lidí, co se pomocí kola stěhovali, případně jen převáželi pořádné náklady , ale nikdy jsem nic takového nezkoušel, protože mi scházel vhodný přívěs.

Když jsme pořídili ojetý přívěs Croozer pro našeho potomka, přemýšlel jsem, nakolik je schopný zastat práci přívěsu nákladního. Je jasné, že na to není určený. Nosnost je výrobcem udávána na pouhých 40 kilogramů a vnitřní prostor je příliš členitý na to, aby do něj člověk nacpal skutečně velké věci. Nicméně třeba by to nějak šlo. Třeba by na něm šlo převážet věci, když je složený = skoro placatý!

Příležitost Croozer skutečně otestovat se mi naskytla minulý týden. YMCA Braník sháněla do prostor v Krči skříň na uskladnění materiálu a jedni z těch, kdo odpověděli, byli Jožka s Martinou z Libně. Tedy naprosto ideální trasa bez velkých převýšení. Z Libně víceméně až k Barrandovskému mostu vede povltavská cyklotrasa (která je převážně i cyklostezkou), a cyklostezka vede i od Barrandovského mostu údolím Kunratického potoka až k Thomayerově nemocnici. Tedy stále podle vody a skoro stále po cyklostezkách.

Skříň měla mít rozměry zhruba 130×100×40 centimetrů a měla vážit méně než 40 kilogramů. Vlastně jsem z popisu (chybně!) pochopil, že je to docela malá skříňka. Po předběžné domluvě jsem tedy jednoho dne k večeru vyrazil do Libně. Ze začátku se mi moc nevedlo, u Mánesa jsem zjistil, že mám levou zadní duši od vozíku prázdnou. Poslechem bylo v hluku z těch zpropadených aut nemožné nalézt díru a místo lepení jsem tedy duši vyměnil. V Libni jsem pak marně hledal dům se skříní, protože jsem si špatně zapamatoval jméno ulice. Když mne desátý dotazovaný kolemjdoucí ujistil, že o ulici takového jména jaktěživ neslyšel, a poté, co už jsem potřetí dostal dobrou radu, že ta ulice je na Vinohradech, jsem si se vydal hledat dům podle zapamatovaných doplňkových informací, totiž čísla orientačního a skutečnosti, že je nedaleko podjezdu pod železnicí. To se podařilo, ale měl jsem tou dobou kvůli těmto komplikacím už poměrně slušný časový skluz.

Jožka mi skříň ochotně donesl až před dům a já vyvalil bulvy na to, jak je veliká. Příště raději využiji toho, že jsem dostal míry předem, a s pomocí krejčovského metru si daný předmět představím doma ve skutečných rozměrech. Poněkud zaraženě jsem se pokusil skříň na Croozer naložit. Přitom jsem zjistil, že je taky pěkně těžká a není ji moc za co chytit ani moc za co uchytit. V rámci úvodní paniky jsem navíc začal na náš Croozer, který má odpružení Velo Fiala, nakládat v poměrně slušném svahu a s Croozerem připevněným na kolo opřené o zeď. Stabilitu takové soustavy asi netřeba rozebírat. Všechno mi to neustále různě pružilo a zkoušelo odjet dolů po svahu, skříň padala, tma už mezitím padla, zkrátka docela horor.

Zkusil jsem zapojit mozek, Croozer jsem odpojil od bicyklu a vhodně nasměroval vzhledem ke spádnici. Původní idea byla, že skříň buď zapadne mezi krajní tyče konstrukce, nebo ji postavím na ně. Jako na potvoru měla ta skříň ovšem takovou šířku, že mezi ně se nevešla a při pokusu dát je na ně vždy na jedné straně spadla. Uspokojivé řešení po ruce nebylo a tak bylo jasné, že pojedu se skříní, která bude na Croozer lehce našišato a laickému oku zbytku účastníků dopravního provozu se bude zdát, že mi (na ně) padá. Tento předpoklad se později potvrdil, dospělí chodci na cyklostezkám zodpovědně odklízeli malé děti a psy velmi daleko od směru, kterým jsem jel (což na druhou stranu nebylo vůbec špatné).

Skříň se mi nakonec povedlo jakž-takž připevnit. Seděla dobře, jen ve směru pohybu jízdy byla trochu volnější, což jsem si zapamatoval a předsevzal jsem si nebrzdit moc prudce a moc prudce se nerozjíždět (to druhé, jak asi čtenář tuší, velký problém nepředstavovalo).

Nejdřív jsem asi sto metrů kolo i s přívěsem jen vedl. Skříň se hodně kývala, ale zdálo se, že díky tomu, jak daleko od sebe má odpružený Croozer kola, převržení při opatrné jízdě nehrozí. Zkusil jsem tedy nasednout a jet. V ten okamžik začalo být výrazně víc cítit kývání zepředu dozadu a po několika desítkách metrů mi skříň sklouzla na zadní kolo a začala ho brzdit. Sestoupil jsem a začal dumat, co s tím. Po chvíli dumání mne napadla celkem jednoduchá myšlenka (až jsem se zastyděl, že mne byla nenapadla dřív), totiž vyřadit odpružení sundáním gumicuků, které ho zajišťují. Tím se jednak snížilo těžiště, protože Croozer teď volně visel pod osami kol, ale hlavně se místo rozkmitávání spíš naopak velice rychle uklidňoval do nejnižší polohy. A s tím už se jelo krásně.

Croozer se skříní v podzimní večer v Karlíně

Podzimní Karlínská mlha vytváří tajuplnou atmosféru

Bohužel jsem už mezitím prošvihl schůzku v cíli, takže jsem si musel na pár dní skříň uschovat u příbuzných v Podolí a do cíle ji dopravit později, ale jinak lze říci, že cesta proběhla bez problémů a podle plánu. Samozřejmě, na úseku mezi Rudolfinem a Mánesem, kde jsem se musel zapojit mezi automobily, jsem zřejmě dost řidiče znervózňoval, protože jsem se se skříní bál jet rychleji než nějakých 15 km/h, a z takové rychlosti bývají automobilisté zkrátka tak nějak automaticky nesví. Ale jinak si stěžovat nemohu. Na celé trase nebyly prakticky žádné překážky, ani bariérové nájezdy na chodníky nebo nějaké podobné zrádnosti, takže i výrazně snížený Croozer jel bez problémů. Po skončení akce jsem ho letmo zkontroloval a zdá se, že přežil v pořádku. Závěr tedy je, že Croozer na převoz nábytku použít lze, ale je nutno mít v patrnosti jeho maximální nosnost. Fotky jsem bohužel stihl až za tmy.

P.S.: Na stránkách Marka Drápala je možné se dočíst o převozu dlouhého koberce pomocí vozíku Chariot Cougar. Zdá se, že nákladní cyklistika už v Čechách začíná nabírat na objemu ;-).